Náš domov Zlín | nezávislý magazín Zlín

• Aktuální číslo
• Archiv
• Vaše komentáře
• Starostové a nezávislí Zlín

Ing. Alena Zubalíková a Alena Rusová

Alena Zubalíková

1. Jak ve Zlíně probíhalo sestavení kandidátky TOP 09 a STAN?

Sestavování kandidátky proběhlo dohodou, zakotvenou ve smlouvě uzavřené mezi místní organizací TOP 09 Zlín a zástupci hnutí Starostové a nezávislí (STAN) ve Zlíně. Spolupráce mezi STAN a TOP 09 ve Zlíně je velmi korektní a přátelská, kandidátku jsme sestavili „formou zipu“ a dále jsou na kandidátce nezávislí kandidáti, kteří se rozhodli nás takto podpořit. Každá z koaličních stran navrhla kandidáty, kteří jsou ochotni nabídnout svou energii, zkušenosti, a znalosti v práci pro město Zlín.   Naší motivací je záměr, vrátit pojmu komunální politika jeho původní smysl. Neboť slovo „komunální“ znamená „patřící do kompetence měst a obcí“, a pojem „politika“, z řeckého „polis“ („město“), byl už v antickém Řecku chápán jako „umění spravovat věci veřejné“. Lidé na naší společné kandidátce jsou připraveni spravovat záležitosti našeho města zodpovědně, hospodárně, s vědomím tradic, které by nás měly zavazovat k tomu, vrátit Zlínu jeho někdejší prosperitu a přívětivou tvář.

2. Jaké šance na úspěch má tato kandidátka ve Zlíně?

Naše kandidátka má šanci nejen rovnocennou, nýbrž dovolím si říct, větší. Všichni ve Zlíně přece vnímáme, že je čas na změnu ve spravování města. Řekla bych, že je čas „vrátit se na zem“, začít řešit krok po kroku problémy, které se dotýkají obyvatel města. Pracuji s mladými lidmi a vím, že ze Zlína odcházejí, nevidí tady perspektivu, velmi často od nich slyším, že svou budoucnost nechtějí spojovat se svým rodným městem, a to je přece smutné.

3. Ve které oblasti chcete pracovat v případě úspěchu v komunálních volbách?

Oblasti školství, vzdělávání, jednak protože této sféře rozumím, jednak protože jsem přesvědčena, že kvalitní vzdělávací systém je základem každé prosperující společnosti. Zlín se od dob Baťových vyznačoval kvalitními školami, vyznačuje se jimi dodnes, a tak je třeba tuto oblast „opečovávat“. Nejde jen o školy, jde i o volný čas dětí a mladých lidí. Apriori však není samospasitelné, dětem jejich volný čas „naorganizovat“. Nejdůležitější v jejich výchově je dát jim dobrý vzor. Mají ho mít především ve své rodině, ale z vlastní zkušenosti vím, jak je mohou ovlivnit také učitelé.  Ovlivňuje je však samozřejmě také prostředí, ve kterém vyrůstají. A když budou vyrůstat ve městě, které bude upravené, čisté, s veřejně přístupnými sportovišti, s nabídkou kulturních akcí, s nimiž se můžou ztotožnit, s institucemi a úřady, které jsou vstřícné, odrazí se to také v jejich přístupu k životu a ke svému městu.

4. Jaký je vztah obce a školy?

Obec ji ovlivňuje samozřejmě fakticky, tj. v záležitostech, daných legislativou. Pak je tu ale další rozměr, ten „neviditelný“, a tím myslím mít dobrou vizi, odhodlání ji prosadit, a odvahu bránit se všemu, co je nedobré a škodí. To je věc morálky, také ochoty potlačit vlastní pohodlnost a obecně záležitost neustále se opakujícího principu střetu lidí, prosazujících principy obecně prospěšné s těmi, kteří jsou motivováni pouze svými egoistickými zájmy. To je život. Školství je svým způsobem skleníkové prostředí, škola je první institucí, se kterou se dítě potká, a kde jinde než v tomto „skleníku“ má fungovat prostředí a vazby téměř vzorové? Je k tomu však potřeba, aby další klíčový prvek, totiž učitel, na němž leží velká zodpovědnost, cítil oporu v institucích, které k tomu účelu slouží, a také pochopitelně podporu rodičů.

5. Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Chodila jsem do (tehdy) 4. ZDŠ na Zálešné. Pominu-li tristní období tuhé normalizace, které tehdy vládlo, moje vzpomínky na samotnou tuto školu jsou krásné, a to kromě bezvadných spolužáků také díky mnoha učitelům, na které jsme měli štěstí. Byl to určitě například náš třídní učitel, který neváhal obětovat nám, puberťákům, velkou část svého volna na nesčetných výletech a akcích, které s námi vymýšlel. Určitě byl tehdy ve škole mnohem přísnější režim, než je v dnešní době, a určitě to nebylo na škodu. Dítě potřebuje mít jistý řád, protože chaos znejisťuje. Stejně tak moje vzpomínky na dětství ve Zlíně, (když z nich milosrdné zapomínání negativních věcí vymaže bolševickou všeobklopující hloupost a strach), jsou velmi pěkné. Protože nám oficiální struktury nenabízely nic, co by nás zajímalo, byli jsme všichni o to vynalézavější, a neznali jsme vůbec pojem nuda. Trošku se v tomto směru bojím, že dnešní děti se ve všech těch „možnostech“ ztrácejí. Záleží na rodině, jaké hodnoty dětem vštípí. Za jednu z nejvýznamnějších hodnot považuji dobrý vztah k práci, ve smyslu, že některé věci „se prostě musí“, a k tomu může škola zásadně pozitivně přispět. A co je velmi důležité, je znalost historie. Člověk pak vnímá události, běh života a ostatní lidi, které potkává, v  souvislostech, které mu bez znalosti dějin unikají. A znát vlastní kořeny, cítit sounáležitost s rodným krajem, obcí, je také velmi důležité.

6. Čím je pro vás Tomáš Baťa?

Upřímně – génius, jakým byl Tomáš Baťa, se rodí jednou za stovky let. Tím, co a jakým způsobem dokázal vybudovat, a teď nemám na mysli jen konkrétní stavby a výrobní systém, ale i způsob, jakým přistupoval k ostatním „spolupracovníkům“ – zaměstnancům, svým zodpovědným, etickým přístupem a respektem k lidem i k hodnotám, tím byl naprosto výjimečný. Ale také nám tím ukázal cestu, a my se můžeme pokusit se z ní poučit.

Budu konkrétní a uvedu několik příkladů: jeho vzestup nebyl rozhodně přímočarý, on osobně i firma prožili a přežili několik těžkých krizí. V r. 1908 zemřel jeho starší bratr Antonín na tuberkulózu a Tomáše Baťu to hodně zasáhlo. Poté, co se neuskutečnil jeho sňatek se slečnou Bartošovou a po roztržce se svým nejlepším přítelem, prokuristou firmy Františkem Bartošem se na tři roky stáhl z veřejného života, věnoval se jen firmě a sebevzdělávání, které považoval za zásadně důležité. Běžně používal němčinu a angličtinu, měl hluboký vztah k literatuře. Vzdělával se ve filozofii a historii.  V té době zápasila polovina obuvnických firem v Rakousko-Uhersku s nezaměstnaností, a firma „Tomáš a Antonín Baťa Zlín“ rozšiřovala výrobu, prodej i export a v produktivitě a množství vyrobené obuvi byla na prvním místě v celé rakousko – uherské monarchii. (V r. 1926 byla v USA zveřejněna studie pozdějšího prezidenta H. Hoovera, podle níž Baťa potřeboval k přeměně kůže v botu 3-4 krát méně času než americký průmysl). V r. 1929 např. ve firmě pracovalo 200 handicapovaných zaměstnanců. Jeho systém vzdělávání a výchovy byl nedostižný. Když v r. 1925 zveřejnil v tisku výzvu „mladým mužům“ – to byl počátek výchovy učňů – setkal se s nedůvěrou, protože tehdy nebylo zvykem, aby učni dostávali zaplaceno, a také tehdy platilo, že ševcem se šel vyučit ten, kdo si nemohl dovolit zaplatit jiné řemeslo. O několik let později už byli přijímáni jen ti nejschopnější, protože se hlásilo až 20 tisíc zájemců ročně…  A pro zajímavost – vyprávím o tom vždy svým maturantům – v r. 1941 proběhly ve firmě Baťa první obuvnické maturity na světě, a sestávaly z následujícího: písemná zkouška z českého jazyka a z obuvnictví, praktická zkouška, kdy musel maturant během jednoho týdne vyrobit podle vlastní navržené dokumentace jeden pár bot ručně a jeden strojně, a dále ústní zkouška z jazyka vyučovacího, z technologie výroby, strojnictví, administrativy, obchodní organizace, celnictví, dopravnictví. Maturant musel znát dva cizí jazyky, ovládat psaní na stroji, účetnictví a korespondenci…

Tolik malá poznámka k tomu, jak to ve Zlíně kdysi fungovalo. Psala jsem už v minulém magazínu o tom, že velkou tradicí v našem městě jsou pracovití lidé, a to je dobrý základ. Když k tomu přidáme dobře a korektně fungující úřady a instituce, které budou fungovat pro občany, může se Zlín opět stát městem, z něhož nebudou mladí lidé odcházet, kde budou senioři spokojeně užívat odpočinku, a kde bude radost žít a pracovat. A přidám znovu paralelu k antické filosofii – už starověcí myslitelé rozlišovali „čas ubíhající“ a „čas příhodný“, tak možná, že čas příhodný změnit Zlín k lepšímu už nastáváJ.

Alena Rusová

1. Paní Rusová, od kdy žijete ve Zlíně a jaký máte k našemu městu vztah?

Ve Zlíně žiji od roku 1978. Toto město jsem ale znala a obdivovala odmala. Můj otec tady dlouhá léta učil na strojírenském učilišti. Ve Zlíně jsem byla poměrně častým hostem. V době svého mládí jsem nelitovala využití nočních spojů veřejné hromadné dopravy k návštěvám divadla, koncertů a jiných kulturních akcí, za kterými jsem se pravidelně vydávala ze své rodné obce Tlumačov. Ve Zlíně jsem později našla zajímavou práci, přátele, narodili se tady moji dva synové. Je to můj domov, do kterého se vždy ráda vracím.

2. Jste známá svou angažovaností ve prospěch potřebných. Změnil se přístup lidí za dobu, kdy jste začínala v humanitární organizaci ADRA až do Vašeho dnešního působení v Samari o.s.?

Humanitární práci se věnuji od roku 1993. Předtím jsem jako učitelka a později ředitelka mateřské školy sloužila předškolním dětem. Byla to krásná práce. Vždycky mě potěší, když se ke mně hlásí moji bývalí  „žáčci“ nebo jejich rodiče.

Práce v charitativní organizaci má ale mnohem větší „záběr,“ proto ji považuji za vrchol svého profesního zařazení. Díky obětavým lidem, spolupracujícím firmám, organizacím a dobrovolníkům lze obstarat materiální a finanční pomoc nejen pro lidi v ČR, ale i v zahraničí. Třeba pro lidi na válkou zasaženém Balkáně, zemětřesením postiženém Turecku, tsunami zpustošené Srí Lance apod.  Můžete se o mnohé věci zasadit. Např. o obstarání prostředků na nákladnou operaci smrtelně nemocného dítěte nebo o vzdělávací, potravinovou a zdravotnickou pomoc dětem z Bangladéše.

A zda se změnil přístup k pomoci potřebným? Především rapidně vzrostl počet charitativních organizací a tím i různých sbírek. Tato skutečnost může být pro běžného občana nepřehledná až málo důvěryhodná. Příspěvek a dar získá spíše ta organizace, jejíž pracovníci jsou veřejnosti známí a léty práce „prověření.“

Mohu říci, že dary firem a příspěvky institucí jsou ve srovnání s porevolučním nadšením omezenější, ale jsou. Přístup občanů se za dobu mého působení v charitativních organizacích v podstatě příliš nezměnil.

Podle mých zkušeností pomáhají druhým v nouzi hlavně Ti, kteří toho sami moc nemají, jako jsou třeba studenti, penzisté nebo Ti, kteří na vlastní kůži pocítili nějaké neštěstí. Tato skupina lidí pomáhá ze soucitu a z lásky. Potom je skupina lidí, kteří si účastí na pomoci potřebným redukují vlastní úzkost z valících se událostí kolem nich. Dokázal si někdo před rokem 1997 představit, že přírodní katastrofy se budou čím dál častěji dotýkat i nás? Koho by neznepokojovaly zprávy o povodních, které máme letos v ČR už počtvrté?

Je dobře, že si se vzrůstající frekvencí přírodních a jiných neštěstí uvědomujeme ještě něco víc: s naší planetou se něco děje. A to přivádí více lidi k zamyšlení nad duchovní dimenzí života. Za toto vzrůstající povědomí jsem velmi vděčná.

A také jsem vděčná za to, že patříme mezi 20% světové populace, která má dostatek až nadbytek potravy a mezi těch 25% šťastných, kteří mají oblečení, střechu nad hlavou a místo ke spánku. Pokud máme peníze v bance a nějakou hotovost v peněžence, počítáme se mezi 8% nejbohatších lidí světa.

Máme tedy stále z čeho pomáhat. I v dnešní době platí to, co Ježíš Kristus řekl před dvěma tisíci let :“.....cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.“

3. Co je potřeba změnit ve vztahu ke spoluobčanům?

Můj úhel pohledu bude asi zúžený, protože se zaměřuji spíše na lidi, kteří jsou v krajní nouzi. Zlepšovat se ale dá vždycky. Pro starší lidi jsou asi problémem ne vždy vzorně udržované chodniky. Ptám se sama sebe, zda by třeba nebylo možné na sídlišti trávu nejen poséct, ale i z chodníků uklidit. Stačí trochu deště a o klouzačku je postaráno. Setkala jsem se nedávno s ne příliš chvályhodnou úrovní jednoho oddělení zlínského domova pro seniory. Věřili byste, že tam pleny vyměňovali pouze 3x denně a přístup některých pracovníků ke klientům nebyl zrovna dvakrát korektní? Naštěstí už došlo k nápravě. Nebylo by špatné více motivovat personál těchto zařízení k tomu, aby se snažil přiblížit úrovni služeb v soukromých ústavech pro seniory. Nebo taková „drobnost.“ Komu patří až po vrch trávou zarostlé lavečky v blízkosti domova pro seniory? Je třeba, aby byly kolem neudržovaných pískovišť na sídlištích rozbité nebo nenatřené lavečky? Co tak omezit ve Zlíně provoz nesčetného množství heren a spíše podporovat neziskové organizace, které přicházejí s nabídkou alternativních programů pro mládež se zaměřením na budování žádoucích životních hodnot? Třeba by se potom některé skupiny lidí nevyžívaly ničením všeho, co jim přijde pod ruku, byť by to byly pouze neškodné plechové nádoby na psí extrementy. Rozkopnout, vyvrátit, posprejovat, nad ránem při návratu ze „zábavy“ řvát jako divá zvěř.. Musí to být? „Krajní nouze“ nás materiálně bohatých je v nedostatku výchovy citu, pokory, úcty k hodnotám a lásky. Moudří vědí, od Koho se tomu mohou spolehlivě naučit.

Vložit komentář