Náš domov Zlín | nezávislý magazín Zlín

• Aktuální číslo
• Archiv
• Vaše komentáře
• Starostové a nezávislí Zlín

Rozhovor s Jiřím Severinem, bývalým krajským radním pro oblast kultury, dokumentaristou a spisovatelem. Věnuje se zejména venkovské kultuře. Trvale propaguje moravskou kulturu v zahraničí.

Jak hodnotíte stav kultury ve Zlíně?

Myslím si, že profesionální kultura funguje ve Zlíně celkem dobře. Filharmonie a divadlo dělají kvalitní práci. Lidé však často chtějí dělat kulturu sami, pro radost. Říkalo se tomu kdysi zájmová umělecká činnost, protože tak činili se zájmem. A v tom jsou právě ve Zlíně velké rezervy. Možná i z toho důvodu sílí odstředivé tendence v některých částech města. Pamatuji si dobře spoustu aktivit v kulturních zařízeních v Malenovicích, Podvesné, Mladcové, Lesní čtvrti, ale i na „Družbě", která dodnes chátrá. To vše je pryč.

V Uherském Hradišti má každá místní část své kulturní středisko podporované městem. Sílí tak vazby na místo, kde žijí, ale také sounáležitost s větším celkem, městem. Budu v odpovědích na otázky používat srovnání právě s Hradištěm, protože se tam věnuji kultuře již celá desetiletí.

Jak tomu bylo dříve?

Kdysi na počátku Baťovy éry se Zlínu s určitou dávkou závisti pro jeho široké kulturní zázemí říkalo „Zlín, malučký Paříž". Fungovala zde řemeslnická kapela, osmdesátičlenný pěvecký sbor s padesátičlennou kapelou, kostelní sbor vysoké kvality, dechová hudba, tamburáši a různá komorní seskupení. Loutkových a divadelních souborů bylo několik, i velké množství dalších spolků a sdružení. Nevím, jestli si tuto skutečnost lidé, kteří řídí kulturu ve městě, uvědomují. Baťovi ředitelé, zejména pan J. Hlavnička byli nesmírně vzdělaní lidé s přirozeným citem pro kulturní potřeby nově se rodícího města. Velkými fandy místní kultury byl zástupce starosty J. Závrtálek,  F. Novák,  F. Gahura, M. Lidmilová nebo významný zlínský lékař L. Král, starosta F. Novák a další.

I oba Baťové měli přirozený a trvalý zájem o lidovou kulturu. Tomáš rád zpíval, jeho nejoblíbenější byla Neumrem na sláme umrem já na koni. Jan měl zase rád písničku Čižmičky moje. Ten měl i vlastní kapelu a stál u zrodu hudební školy. Baťové byli velkými fandy lidové kultury. To neznamená jenom folklor, jak se někteří mylně domnívají, ale podporovali kulturní aktivity organizované tvořivými občany. Jan kdysi prohlásil: „Musíme spojit naši domácí kulturu s výchovou našich mladých mužů a žen, to je velmi důležité."

A jak šel vývoj dál?

Už tenkrát však bylo zaděláno na problémy, které přetrvávají dodnes. Jeden z vlivných Baťových ředitelů zakazoval hrát ve Zlíně Janáčka, protože Zlín je americký a folklor do města nepatří. Myslím, že Martinů by asi také nebyl vítán. A to po něm dnes nese jméno naše filharmonie. Jiný ředitel, už vzpomínaný pan Hlavnička, byl však veliký podporovatel kultury. Ten zaváděl dokonce do vzdělávání mladých lidí důraz na výchovu znalostí o kultuře a životě lidí z Valašska a Slovácka. Když se zabil v autě, po celém Zlíně zavládl hluboký nefalšovaný zármutek a pod jeho portréty kladli obyčejní občané tisíce kytiček. Nevím, jestli by to tak bylo i v případě dnešních zlínských politiků...

Ve Zlíně ale přece působí řada souborů...

Ano, a jejich práci velmi obdivuji, protože pracují za ztížených podmínek.

Často navazují na práci ZK ROH nynějšího Domu kultury. Kdysi zde bylo zájmových aktivit tolik, že prostory nestačily. Docházelo sem více než dva tisíce mladých lidí. Třeba autor myšlenky vybudování skanzenu nad Zlínem L. Rutte, později také nositelé cen města Zlína A. Skoumal a K. Pavlíštík a mnoho dalších. Bylo to silné podhoubí a inspirace pro ostatní.

V devadesátých letech však došlo k neblahému zásahu. Představitelé města se nedokázali dohodnout s odbory na jejich vstupu do Domu kultury, jak je tomu všude jinde. Nastal tak útlum činnosti. Když to zjednoduším, výsledek je ten, že na některých festivalech hrají kapely a soubory, na zlínském náměstí jen „přesilovky". V Uh.Hradišti, kde kontinuita nebyla přerušena přijede za dva dny na Dny památek a vína až sedmdesát.tisíc lidí. Když hrozilo, že město nebude mít dostatek peněz na divadlo, přispěly ochotně okolní obce na jeho záchranu. To si ve Zlíně nedovedu představit. Zde sílí spíše tendence opačného charakteru a nejen v kultuře.

Jak vypadá současný stav?

Zdá se, že se v poslední době pokouší stav alespoň trochu napravit. V 32. budově byly k tomuto účelu vybudovány nové prostory. Chtělo by to učinit i další krok a využít i současných prostor Domu kultury, jelikož jsou dobře vybavené a připravené. Jinak budou zřejmě pronajaty pro komerční účely a definitivně ztraceny.

Osobní nevraživost by v tomto případě měla ustoupit zájmům města a občanů. Zatím tomu tak bohužel není. Opět příklad z Hradiště. Když jsme zpracovávali koncepci rozvoje kultury města, nepoznal jsem kdo je z jaké strany, ani jaké zájmy zastupuje. Převládl jednoznačně zájem obecný. Administrativně celý proces řídila jedna výborná zlínská agentura, byla lepší než hradišťské. Její pracovníci byli překvapeni dělnou a přátelskou atmosférou. Podobně je to ve většině měst kraje, jen Zlín je jiný. Tuším proč, ale nechápu...

Finanční požadavky pro rozvoj souborů jsou prý v rozpočtu města nedostatečné?

Zlín měl dobře nakročeno. Pamatuji se, když byl vytvářen fond kultury města. To byl příklad pro ostatní, jak podporovat kulturní aktivity. Byl to průkopnický a příkladný počin. Fond ale hospodaří v posledních letech v průměru jen s 3 – 4 mil. korun. To je málo. Myslím, že z těch, kteří zformulovali jeho pravidla, už tam není nikdo. Původně dobrá myšlenka byla opět zpolitizována.

Dám zase příklad. Jedna nejmenovaná uherskohradišťská nadace přiděluje za jediný rok na podporu stejných aktivit 20 mil. korun. Z toho na kulturu 10 mil. Pro ilustraci uvádím i rozpočty Domů kultury v jiných městech: Vsetín – 9 mil., Kroměříž – 10 mil. Otrokovice-7 mil., Uh. Brod – 7 mil. Podstatně menší města dávají tedy na podporu zájmové kultury daleko větší finanční prostředky. Neobstojí ani argument o podpoře profesionální kultury. Hradiště má také divadlo a Filharmonie B. Martinů je podporována z více zdrojů. Mohli bychom samozřejmě Zlín srovnat s jinými krajskými městy o stejné velikosti. Tam by však porovnání dopadlo ještě hůře. Dokud nedojde k zásadnímu zvratu a nebudou podporována taková místa jako Zelenáčova šopa, Archa, Dům kultury a další, bude Zlín směřovat k tomu, aby se stal vysokoškolskou ubytovnou. O to víc oceňuji mnohé aktivity různých skupin, ať už se zabývají hudbou, tancem, divadlem, protože bez nich jim život připadá plochý a chudý. Ti nepřestanou pracovat ani v těchto ztížených podmínkách. Nebude li se ale situace řešit bez emocí, nebude Zlín tím, čím byl na počátku 20. století a dlouhou dobu pak až do devadesátých let. Už teď má co dohánět. Zlín už není malučký Paříž.

Jiří Severin je bývalým krajským radním pro oblast kultury. Dříve vyučoval v LŠU a pracoval na keramickém kruhu. Spolupracoval na dokumentárních filmech U nás, Jak vypít trnku, Muzikanti hrajte. V rozhlase uváděl pořady U nás, Listování s J. Severinem. Je autorem knih Hráli jsme jak andělé, Všeho dokvasu a scénářů k hudebním pořadům např. Od gajd až po muzikál, Hráli jsme jak andělé a Zlín malučký Paříž. Je také spoluzakladatelem kulturně společenského časopisu ZVUK a Kulturních novin. Autorsky se podílel na vzniku Muzea lidových pálenic ve Vlčnově. Věnuje se zejména venkovské kultuře. Trvale propaguje moravskou kulturu v zahraničí zejména v Rakousku. Bydlí ve Zlíně.